A.1.1 Nejstarší historie a vlastníci Hodova do svobodných pánů z Paaru

Müller – Marchionatus Moraviae Circulus Brunnensis (1673–1721, vydano 1750)

Hodov je stará obec, která vznikla pravděpodobně někdy ve 13 – 14. stol. uprostřed hlubokých lesů, které přerušovaly kupecké stezky, ale i hlavní obchodní cesty spojující tehdejší významná středověká centra. Jedna taková ne příliš vzdálená cesta od Hodova procházela přes Třebíč, Trnavu, Rudíkov, Velké Meziříčí, Bory směrem na Žďár nad Sázavou a dál do Čech.

Na osídlování zdejších krajů se podíleli benediktýni z třebíčského kláštera a páni z Velkého Meziříčí. Hodov spadal do sféry vlivu právě pánů velkomeziříčských, zastoupených jejich příbuzným Závišem z Tasova, jenž založil stejnojmennou ves Tasov před rokem 1233 se sídelním místem na hradě Tassenberg (dnešní rozvaliny hradu Dub). Je nepravděpodobné, že by obec Hodov vznikla postupným osídlováním (také z toho důvodu, že veškerá půda již v tehdejší době měla své majitele, které bylo nutno žádat o svolení s osídlením), pravděpodobné se jeví spíše to, že podnět k založení obce byl dán právě majitelem zdejšího území, o čemž svědčí zcela pravidelný půdorys historického jádra obce (dnešní č. p. 1 – 16 na jedné straně novodobé silnice a 48 – 31 na straně druhé). 1

Byl-li tedy vydán podnět k založení obce, dělo se tak prostřednictvím lokátora. Z dnešního pohledu bychom ho mohli označit za podnikatele, kterému byla svěřena půda, aby na ní založil a vystavěl obec, přidělil jednotlivým usedlostem půdu a osadil je obyvateli. Takový lokátor musel být samozřejmě schopen vynaložit velké finanční prostředky a vlastní úsilí, aby k založení vsi vůbec mohlo dojít. Musíme si uvědomit, že ještě ve 12. století byla většina moravské části Vysočiny téměř zcela zalesněna. Každý kousíček budoucí volné půdy byl těžce vydobýván ať už klučením či žďářením.

Odměnou pro lokátora byly většinou pozemky oproštěné od daní a jiných dávek, mnohdy lokátor obdržel i rychtářskou funkci v obci, která mohla být dědičná, či zákupní. Při dědičné funkci přecházela rychtářská funkce na potomky rychtáře, při zákupní byla tato funkce omezena jedním, či více životy. Když tato zákupní doba vypršela, přecházela rychta zpět pánům statku, kteří ustanovili nového rychtáře dle vlastního uvážení. 2

Novým osadníkům byly svěřeny lány nestejných velikostí (výměra kolísala mezi 15–22 ha, avšak údaje se různí), většinou byli po několik let oproštěni od všech dávek, což také byla hlavní motivace, jak přimět obyvatele již fungujících obcí přesídlit do zcela neznámých končin. Tyto lány však nebyly, jak si někteří myslí, v majetku osadníků, ti je měli pouze v dědičném nájmu. To byl také jeden z důvodů častého pohybu obyvatelstva, a to především tehdy, když se na některém panství neúměrně zvyšovaly dávky odváděné vrchnosti (zejména v dobách poválečných).

Nejstarší písemná zmínka o obci Hodov je z roku 1349, kdy se tehdejší majitel vesnice Jan z Tasova vzdává šesti lánů ve prospěch Ondřeje z Okarce3 a zbylé většiny vsi ve prospěch Beneše z Meziříče.4 O šes­ti okáreckých lánech máme zmínku ještě z roku 1373, kdy zapsal již výše zmiňovaný Ondřej manželce svého syna Mikuláše 8 a ½ hřiven grošů. Jakými cestami byly tyto lány připojeny k budišovskému panství, ke kterému později náležely, bohužel již není známo.5 Meziříčský díl s lesem „Hodovská ochozí“ postoupil roku 1371 Jan ml. z Meziříčí Janovi st. a dědicům.6 Roku 1416 Lacek z Kravař a na Meziříčí napsal Anně, dceři Jana z Meziříčí, manželce Leopolda Krajíře z Krajků, na vesnicích meziříčských statků: Hodově, Hrbově a Olší s příslušenstvím věno 400 kop gr. na 40 kop gr. roč. činže. Po 2 letech vzala Anna na své věno „na spolek“ svého manžela a dceru Dorotu. Roku 1477 zajistil Jiří z Kravař mimo jiné i hodovskou část Janovi st. z Lomnice a na Meziříčí, jenž na ní na díle hrbovském svému zeti Janovi z Pernštejna ujistil 30 kop gr. ročního příjmu, které ihned postoupil své manželce Bohunce.7

Roku 1515 po smrti Jana z Lomnice došlo k dělení meziříčského statku a Hodov připadl jeho synu Jindřichovi, od něhož jej koupil Jan z Pernštejna. Páni z Pernštejna prodali 1552 ves Zikmundu Heldtovi z Kementu. Za Berků z Dubé a Lipého na Budišově byl Hodov odloučen od vzdálenějšího Meziříčí a připojen k bližšímu Budišovu.

Třicetiletá válka tvrdě zasáhla do poddanských poměrů v obci, spousta půdy ležela ladem, několik gruntů bylo i po desítky let pustých. V roce 1660 bylo v Hodově 28 půllánů, platících úrok o sv. Jiří 25 zlatých a 44 kr., na sv. Václava 27 zlatých a 11 krejcarů, z kopanin 6 zlatých, z louky 1 zlatý, za slepice po 8 krejcarech, z nálevu 1 zl. a 33 krejcarů. Celkem 63 zl. a 49 krejcarů. V 18. stol. platilo 28 hodovských láníků a 5 čtvrtníků pozemkový úrok o sv. Jiří a o sv. Václavu 58 zl. a 20 kr., za přástku 18 zl. a 12 kr., z kopanin 15 zl. a 15 kr. a smržů museli odvádět 88 kop.

Po několika vlastnících se nakonec roku 1715 statků ujala Anna Františka z Valdštejna, která se provdala za Ignáce z Paaru. Jediný syn Quido Josef Osvald statek převzal v roce 1744. Protože se potýkal s vážnými zdravotními problémy a neměl žádné potomky, kteří by mohli jeho majetek zdědit, ustanovil pro případ smrti svým dědicem synovce Jana Václava Josefa Paara z české větve rodu. Byl to tedy on, kdo po Quidově smrti v roce 1746 mimo jiné budišovské panství zdědil. 8

Jan Václav Paar vlastnil už rozsáhlé statky v Čechách, v Budišově vůbec nepobýval, proto při první příležitosti roku 1768 toto panství s baronem Františkem Josefem Jungwirthem vyměnil za daleko výnosnější Kardašovou Řečici. Jungwirth zemřel v roce 1790 a zanechal tři dcery – baronku Pinovou, hraběnku Dubskou a hraběnku Ségureovou. Ty pro jednodušší vyrovnání prodaly zděděné panství roku 1794 za 150 000 zlatých vídeňskému guberniálnímu radovi rytíři Jáchymu Stettenhofenovi.