Jste zdeHistorie / Kronika online / A. Kronika obecná / A.1.3 Hodov v 1. sv. válce

A.1.3 Hodov v 1. sv. válce


Ačkoli české země nebyly přímo válečným bojištěm 1. sv. války, útrapy z tohoto konfliktu plynoucí se zdejšímu obyvatelstvu nevyhnuly. Už po vyhlášení války Srbsku Rakouskem 28. 7 1914 byla z Hodova odvedena skoro čtyřicítka mužů. Do konce války na frontu muselo narukovat 115 mužů, kteří se většinou vrátili až v roce 1918, ale i déle. V každém domě tak chyběla pracovní síla. Nejenže byli odváděni z domu odrostlí synové, mnohdy však zejména v momentě, kdy se nedostávalo vojáků, ale i hospodáři (v jednom čase se odváděli muži od 18–49 let a na chyby se nehledělo), takže na domech zůstávaly pouze ženy s dětmi. Tak narukovali např. z č. p. 42 čtyři muži, nebo z č. p. 84 pět mužů a z č. p. 2 musel v roce 1915 narukovat František Dobrovolný, kterému bylo právě 49 let (přesný přehled odvedenců v příloze č. 4).
Stát se tento akutní nedostatek pracovní síly snažil řešit ubytováváním různých válečných utečenců, ale i zajatců především ze severní Itálie. Tak byly v Hodově v roce 1915 ubytovány rodiny Frankini (2 členové), Bertolini (5 členů) a Merighi (3 členové), které se do svého domova vrátiliy začátkem listopadu 1918. 22. 7. 1916 bylo do Hodova přivedeno 15 zajatých italských vojáků, kteří byli drženi v hasičské zbrojnici. Po jejich působení zbyla památka vyrytého nápisu ITALIA do kamenného prahu zbrojnice. Docházeli na práci k jednotlivým sedlákům, jmenovitě to byli: Ferrini Giovanni, Sonatore Domenico, Bisogno Gaetanio, Paduvano Francesco, Galimberti Fermo, Masini Giovanni, Be Eduardo, Battistin Giuseppe, Cigagna Giuseppe, Rossi Damiano, De Tommasi Antonio, Rochia Elenterio, Baldassarre Giusseppe, Polidori Luinto a Restelli Paulo. Domů se vrátili v roce 1918.13
Jakmile bylo patrné, že konflikt jen tak neskončí a rakouská armáda se potácí od jednoho vojenského neúspěchu k druhému, rostla nechuť mužů poklidně odcházet na frontu a i vojáci pobývající doma na dovolené se odmítali vrátit ke svým jednotkám. Ti co přece jen narukovali, si do knoflíkové dírky u kabátu dávali „Smuteční knoflík“ jako znamení, že rukují proti své vůli. Někde jeli mladíci k odvodu i se smutečním praporem. V Hodově se takto označili Mejzlík František č. p. 7, Bednář Stanislav č. p. 42 a Šula Pavel z č. p. 84. U posledních dvou byla provedena prohlídka za účasti četnictva, zda nejsou členy nějakého protirakouského spolku. „František Mejzlík se po odvodu ve Znojmě musel hlásit na tamější radnici, při zpáteční cestě k jednotce ho zastavil četník – Němec s dotazem, co to má za odznak. Byl zatčen, uvězněn a posléze převezen do Brna na Špilberk a obviněn pro velezradu. Po přímluvě manželů Hodycových z Hodova ujal se jeho obhajoby JUDr. Vilém Veleba, který ho obhájil, hned po vynesení rozsudku byl Fr. Mejzlík poslán na frontu.“ 14
Dalšími revoltujícími vojáky byli ti od tzv. „zeleného kádru.“ Vojáci na dovolené byli jeden nebo dva dny před koncem dovolené upomínáni k návratu k pluku. Ti tak neučinili a utíkali se schovávat do lesů. Jedním takovým jejich působištěm byly „Brce.“ V létě se jim dařilo dobře, ale v zimě jim museli pomáhat obyvatelé z rodných vsí, jinak by pomřeli hladem a zimou. V této době byli velmi neoblíbení četníci, kteří takové zběhy měli povinnost chytat. Branci od „zeleného kádru“ po nich nejednou stříleli z brokovnic a kladli železa do míst, kudy četníci chodili.
Avšak ani život obyvatel, kteří zůstali doma, nebyl jednoduchý. Velmi brzy byla nouze o různé spotřební zboží a potraviny. Zaváděny byly tzv. „enky“ = nákupní lístky (chlebenky, tabačenky, atd.). Dle zvláštních soupisů obdržely domácnosti lístky na semletí obilí do mlýna, na chléb, cukr, máslo, ale i na brambory a tabák. Dále byly prováděny soupisy oseté a osázené půdy, byly vypočítané předpokládané výnosy a z toho vyvozené dodávkové povinnosti. Lidé se samozřejmě proti takovýmto nařízením bránili a pomáhali si různými náhražkami. Mlelo se potají, semletá mouka se schovávala na různých místech, že mnohdy ztuchla. Zřizovaly se k domácímu mletí šrotovníky, z kterých se pak mouka přesívala. Na zahradách a polích se začal tajně pěstovat tabák pro tzv. „domovinu.“ To byl tabák smíchaný s višňovým, malinovým, ostružinovým nebo jahodovým listím. Obyvatelé také, aby si přilepšili, často tzv. keťasili a rozmohlo se též udavačství. „Mnohý domkař, aby ušel prohlídce v domě, zašel si na hejtmanství stěžovati jakou má bídu. Ti jej odkázali na majetné, aby mu pomohli, a teď to začalo. Jmenoval je, ale že jsou to Keťasi, že draho prodávají Brňákům a vyváží v noci potají obilí z vesnice. Tím nevědomky udal jim hospodáře, kde pak byly přísné prohlídky. Někdo (podepsán komunista) udal i starostu obce (Rohovského) a  B. Hodyce že mají velké zásoby uschovány. Myslím, že udal Keťas, který od sebe odvracel pozornost jinam. Později jsem se dověděl, když již p. starosta byl na frontě, že jeho manželka s ital. zajatcem uschovali ve škole na mlátku nad chlévem pytel mouky, o čemž neměl učitel ani zdání. Později se k tomu přiznala sama. Myši prý to zle zřídily, proto tam zůstaly stopy po mouce.“ 15 Dále si lidé museli velmi dávat pozor na to, co řeknou o císařské rodině, neboť dne 9. 9. 1914 byl zatknut Karel Svoboda, stolařský mistr z Hodova č. p. 75, pro urážku J. V. následníka trůnu. Odsouzen byl v Jihlavě na 3 měsíce do vězení. Udal ho Jan Mejzlík, panský hajný bytem č. p. 52. Dne 31. 1. 1915 odvedl četník Antonii Mejzlíkovou, 64letou výměnkářku z č. 46, do Rudíkova, odtud do Brna pro urážku J. V. cís. p. Františka Josefa I. před vojenský válečný soud. Dostala rok vězení.
Jelikož hospodáři neodváděli předepsané dodávky, byly prováděny rekvizice za přítomnosti komisí a mnohdy i četnictva. Co se při prohlídce ukrytého našlo, bylo zkonfiskováno a hospodář platil ještě vysoké pokuty. Nastal veliký strach zvláště před nehlášenými rekvizicemi. Když byla rekvizice nahlášena, většina hospodářů ukrývala obilí někde po domě. Většinou se zakopávalo do země, ale byly i jiné úkryty. Proto komise většinou prohledávaly v bytě skříně, postele i lůžka dětí. Prohledávala se sýpka, i pod prkna se nahlíželo, celá půda se procházela, sláma, seno se probralo, na dvoře hnůj se přeházel, dříví a pařezy se přeskládaly. Ve stodolách byla prováděna podobná prohlídka, někdy i ve stohu slámy za stodolou. Někde se prohlížely chlévy i kurníky. „Někteří odvážní hospodáři naložili obilí na vůz v pytlích, přikryli slaměným hnojem a veřejně, třeba se s komisí míjeli, jel na pole a odtud se schoval v lese, kde po celou dobu rekvisice pobyl a po jejím odchodu se vrátil domů. Když rekvizice se prováděla druhý, někdy i třetí den, zavezl obilí do jiné vesnice ke přízni.“ 16 Z této doby zachoval se v obecní kronice vložený výstřižek z novin:

Velko-Meziříčsko My jsme páni agrárníci, O rež, pšenku není nouze, Vůdce náš je dobře znám, o dodávky nač ten strach? milujem vlast hladovící, stačí zvýšit ceny pouze, totiž každý sebe sám. jak na burse platí hrách.

Celé dny nic neděláme, Sedm stovek za metráček, jen mlátíme obilí, vždyť to tisíc necelý. pak je dobře uschováme – Ta tři sta pro tu vlast bědnou šťasten, kdo si popílí. každý z nás už oželí.

Tuto skromnou písničku věnuje skladatel třem agrárníkům v Hodově, kteří nemohli po dobrém odevzdati ani metrický cent obilí a u nichž ústřední kontrola nalezla půl vagonu dobře uschovaného zrna. Chudáci, takhle svět odplácí !17

V první světové válce padlo 16 zdejších mužů a byli to:

Bednář Jakub (1889 –1917) Narukoval z č. p. 42. Zemřel na ruské frontě. Klusáček Bohumil (1891 – 1916) Narukoval z č. p. 52. Zemřel na ruské frontě. Klusáček Josef (1879 – 1918) Narukoval z č. p. 55. Zemřel doma v polovině roku 1918. Kotačka Josef (1884 – 1914) Narukoval z č. p. 51. Zemřel na ruské frontě. Nováček Josef (1875– 1914) Žil ve Studnicích, zemřel na ruské frontě. Pišín Antonín (1875 – 1918) Narukoval z č. p. 26. Zastřelen v Dubrovníku Pospíšil Alois (1894 – 1915) Narukoval z č. p. 41. Zemřel na ruské frontě. Požár Rudolf (1894 – 1919) Narukoval z č. p. 74. Zemřel jako legionář na Sibiři. Rouš František (1874 – 1918) Narukoval z č. p. 22. Zemřel na ruské frontě Svoboda František (1878 – 1915) Narukoval z č. p. 6. Střelen do prsou na Dněstru Svoboda Jakub (1878 – 1915) Švec Alois (1890 – 1915) Narukoval z č. p. 67. Zemřel na ruské frontě. Šula Antonín (1893 – 1914) Narukoval z č. p. 84. Zemřel v Krakově. Večeřa Alois (1873 – 1918) Narukoval z č. p. 59. Zemřel v Albánii. Voborný František (1884 – 1915) Narukoval z č. p. 82. Zemřel v Karpatech. Zejda Josef (1891 – 1915) Narukoval z č. p. 43. Zemřel na ruské frontě.

Sluší se zmínit Dobrovolného Františka z č. p. 2, který zemřel 6. 11. 1917 doma na dovolené na následky válečných útrap a na pomníku padlým není uveden.

O stavbě pomníku padlým zachoval se nám zápis z obecní kroniky: „Po příkladě sousedních obcí, když obecní zastupitelstvo se nemělo k činu, odhodlali se někteří mladíci ku postavení pomníku padlým vojínům ve světové válce.“18 Pomník byl postaven 9. 7. 1921 nákladem 6 869 Kč a 70 h. Pomník vytvořil Antonín Smolík z Třebíče. Původně byl kolem pomníku plot dřevěný, který byl před rokem 1945 nahrazen plotem železným, v padesátých letech nahrazený pletivem.

Kontakt

Obecní úřad Hodov
675 04 Hodov 54
úterý (letní čas) 19:00 – 20:00
úterý (zimní čas) 18:00 – 19:00
starosta 774 409 001
ou.hodov@horacko.cz
IČO 00376850
datová schránka tfwaxb4

Facebook Hodováci

Počasí v Hodově

Radar bouřky