Jste zdeHistorie / Kronika online / A. Kronika obecná / A.1.4 Hodov ve 2. sv. válce

A.1.4 Hodov ve 2. sv. válce


Po 1. sv. válce se situace na Budišovsku změnila. Baratta-Dragonové kvůli státním půjčkám Rakousko-Uhersku, které po roce 1918 přestalo existovat, výrazně zchudli a již nikdy nedosáhli své předválečné ekonomické úrovně ani v době konjunktury. Hodov zapůjčil a již nikdy nedostal zpátky 100 000 korun.
Hodovských se v prvních poválečných letech dotklo zejména všeobecné zdražení, což bylo důsledkem válečných útrap (v příloze č. 5 je namátkou uvedeno několik příkladů), a pokračující dávkové povinnosti. Jak je zapsáno v obecní kronice: „Po neodvedení kontingentu obilí a po marném upomínání přišla sem dne 12. 3. 1920 komise na prohlídku. V čísle 15 u Františka Kavalce zabaveno 23 q 75 kg ovsa. V č. 16 u Josefa Pospíšila zabavila komise též množství utajeného obilí. Ostatní vyvázli menší ztrátou, poněvadž měli obilí dobře uschované, nebo prokeťasené. Jako za Rakouska, keťasí se dál.“ Situace nebyla o mnoho lepší ani následující rok, kdy si kronikář zapsal: „Zdejší někteří občané zdráhali se v měsíci lednu 1921 obilniny vymlátit a předepsané velké kontigenty zemskému obilnímu ústavu odvésti. Následkem toho vyslán do zdejší obce z Brna úředník, aby byl přítomen výmlatu za asistence 2 četníků dne 22. 1. 1921. O 1 hod. téhož dne, dán hasičskou trubkou signál „rychlý krok“, na kteréžto smluvené znamení sešlo se rychle 40–60 osob do domu Jana Mejzlíka č. p. 46, kde právě komise dlela. Shluknutý dav obklopil vyslaného úředníka z Brna a tím úřednímu výmlatu zamezil. Nerozvážní mluvili více, než bylo třeba. Komise ještě ze statku vyprovázena davem s nelichotivými poznámkami. Pro násilí udáno 19 osob krajskému soudu a 1 osoba zatčena (Suchánek z č. p. 33). Dne 25. 1. 1921 byl proveden úřední výmlat znovu za asistence 17 četníků.“ 19
Těžké začátky tzv. první republiky byly brzy vystřídány relativním dostatkem a všeobecným hospodářským rozvojem. Hospodáři nakupovali nové stroje, stavěli nové hospodářské budovy, rozvíjela se opět řemesla a někteří odvážlivci začali i podnikat. Avšak do života všech roku 1938 zasáhl nový válečný konflikt – 2. sv. válka a následná německá protektorátní správa a okupace.
Obyvatelům obce nastaly opětovně dodávkové povinnosti. Při kontrolách lidé vyváželi obilí do lesů, do různých skrýší, třeba i několik rodin mělo uschováno obilí pohromadě a nikdo nikoho neudal. Místní starosta Stanislav Dobrovolný byl nebojácný, pomáhal, znal se s kontrolory a čeští členové kontrol i české četnictvo přivíralo oči, kde mohlo. Kontroloři řekli předem, do kterých čísel půjdou na prohlídku, zde se vše nachystalo k jejich pohoštění, aby uschované potraviny neviděli. V obci snad nebylo rolníka či domkaře, který by nebyl pokutován pro neodvádění dávek. Pokutovaní zemědělci nic neplatili, radši si vše odpykali ve vězení. Takové tresty trvaly mnohdy i týden. Dvěma hospodářům měl být zabaven veškerý majetek pro uschované obilí, a to Vítovi Josefu č. 34 a Václavu Kotačkovi č. 20, nic se jim však nestalo, dál hospodařili na svém.
V naší obci byla válkou asi nejvíce postižena rodina Horkého Aloise, železničního zaměstnance ve výslužbě, bytem v Hodově č. 79. Jeho syn František Horký odešel v roce 1938 jako četař na Slovensko, odtud s československou armádou do Polska a posléze vstoupil do zahraniční armády v Anglii. Padl jako podporučík zahraničního letectva 3. 11. 1942. Jeho bratr Horký Alois, radiotelegrafista a zaměstnanec rozhlasu pro zahraničí, v Brně byl zatčen gestapem v březnu 1941. Prošel Pankrácem, Berlínem, Straubingem, Ichterhausenem a vrátil se z Dachau. Kvůli svým dvěma synům byl zatčen i otec Alois Horký se třetím synem Jaroslavem. Zatčeni byli 17. 9. 1942. Syn Jaroslav byl propuštěn 17. 10. 1942, otec byl propuštěn 22. 12. 1942.
Ke konci války byli do Německa nuceně nasazování čeští občané na práci do továren či kopání zákopů. Tato povinnost se nevyhnula ani občanům Hodova. Na práci v Říši byli nasazeni: Ladislav Robotka, Josef Vlček, Ladislav Rouš, Vít Jaroslav a Ludvík Smejkal. Na zákopy byli nasazeni: František Vít, František Dobrovolný a František Bobek (kočí v č. p. 5, pocházel z Oslavy). Některým se podařilo utéct a žít zde mezi občany (někdy i více než dva roky). „Obyvatelé Hodova byli velmi korektní, dobří vlastenci, nikoho neudávali a tito, nebrali ani potravinové lístky, šatenky, nebo poukaz na obuv a všichni ukrytí se dočkali konce války.“ 20
Přímou výpověď od pamětnice takového nuceného nasazení máme zapsanou v obecní kronice: „V Hodově žila rodina Kršků v době pana Baratty na horním konci Hodova. Bylo jich 7 dětí a v roce 1943 ztratili matku. Starost o rodinu přešla na nejstarší Anežku, ročník 1924. Bývalý prezident Hácha určil tento ročník právě na práci do Německa. Měli jít i jiné děvčata a chlapci, ale kdo mohl, hleděl se z toho dostat – jezdili na gestapo do Jihlavy a různé úplatky pomohly. Co mohl chudák pan Krška dělat v takové době, kdy se jen těžko uživili. Na gestapo jel, ale tam mu řekli, že je jména nezajímají – pouze kusy. Anežka se to tedy alespoň snažila oddálit a začala marodit s nohama.
Anežka měla nastoupit v druhém transportu v prosinci 1943, ale podařilo se jí to oddálit až do března 1944, kdy se s ostatními nasazenými z tohoto kraje ve sběrném táboře setkala. Byly to: Milada Švecová z č. p. 82, Kristýna Marková původem z Klementic – sloužila v č. p. 14 a Helena Doležalová z Oslavice, která sloužila v č. p. 47. Cesta do Mnichova byla motorákem pod neustálými nálety, mnohdy museli pasažéři třebas okýnkem vyskákat, aby se zachránili. V Mnichově byl lágr ze dřeva, sběrný tábor. Výše zmíněné ženy věděly, že by se v táboře měly potkat, ale nemohly se poznat, jak byly vyhublé. Nebylo divu, neboť ty neloupané černé staré brambory a zelí z řepy jistě na životosprávě moc nepřidaly. Ty co to nejedly – snědli druzí, čekajíce na to a říkali: „však vy budete jíst, ani se vám nedostane.“ A měli pravdu. Hned první noc zažily tolik náletů za sebou, a když chtěly do krytu, Němci je vyháněli, že to není pro auslendry a ony nevěděly, co počít, až se zachránily pod viaduktem.
Trvalo 10 dní, než si pro ně někdo přišel. Továrníci nemohli skrz nálety a měli radši sebe než dělníky. Nakonec tam zůstalo jen 9 děvčat a převezli je do Asperggu, 4 stanice za Stuttgart. Naše krajanky byly nejdále, většina z tábora zůstala blíže Mnichovu. Ten ošklivý dědek, jak nazývaly děvčata továrníka, je ubytoval na půdě nad továrnou. Děvčata zakoušela zimu a kravál ze strojů, že nešlo spát, a k tomu nálety – i několik za sebou. To pak muselo veškeré osazenstvo továrny před továrnu do krytu, jenže to nebyl kryt, ale hrob za živa, a tak radši děvčata utíkala za městečko mimo dosah náletů, a to vše při 12 a ½ hodiny i v noci pracovat.“ Následuje přímá výpověď: „Když jsme utíkaly před nálety, braly jsme si sebou tašku a co šlo nejvíc, aby to neshořelo, když by snad byla továrna zasažena. Strava už byla lepší, vozili nám ji z jedné hospody, kam jsme se mohly zajít i navečeřet a bylo to dáno už jako lidem na talíř. Byla zde dobrá hostinská a pustilo se i rádio – Praha, ale mladí hitleráčci řekli: „nicht Prag“ a přetočili to na Berlín. Hostinská někdy chtěla, abychom ji česky zazpívaly, ale to tam nesměli být ti Němci. Pracovaly jsme v továrně na letadla a ten šéf se jmenoval Eugen Zipperle. Bylo nás tam 150, všechny národností Češky, Němky a Rusky. S posledními zmíněnými bylo zacházeno jako s dobytkem. Málo jídla, večer nesměly opustit lágr. My jsme si s nimi brzy rozuměly. Nejhorší bylo, že jsme neuměly německy a takový doslova kripl, nás zaučoval – mlátil po prstech a nadával německy – dobře, že jsme mu nerozuměly. Jeden Jugáslávec se nás ujmul a my mu trochu rozuměly. Udělali nám na půdě z heraklitu místnost, voda tekla jen studená, takže jsme se ani nekoupaly a připadaly si jako vojáci ve válce.
Všechno se přečkalo a po roce jsme jely domů. Cesta zase špatná, ale už hodně veselejší a neváhaly jsme jít od nádraží k druhému pěšky, když byly koleje rozbombardované. Domů jsme se dostaly s velkými potížemi, ale radost byla veliká. Byly jsme přeškolené na zámečnice a dostaly jsme papíry do Prahy k Junkersonu a měly jsme tam v lednu 1945 nastoupit. My jsme tam ale nešly a jely rovnou domů a čekaly, až nás budou volat. Ten šéf asi žádnou zprávu do Prahy neposlal, takže o nás nevěděli, takže jsem do konce války byla doma. Ostatní děvčata musela jít dělat do Jihlavy a do Brna. Měla jsem to štěstí, že mě nikdo u nás ve vsi neudal, a tak jsem v klidu dočkala toužebného osvobození.
Sepsáno podle vzpomínek Anežky Krškové.“21
Na tomto místě je nutno zmínit i odboj, který však byl dvojí. Skutečný, vzniklý z vlasteneckého ducha a odporu k režimu, a vykonstruovaný, který měl dopomoci lepším postům v komunistické hierarchii či k zakrytí pravé kolaborantské skutečnosti. Ale nechme teď promluvit naši kroniku: „Jak říkali členové odboje: „Nechtěli jsme si tím pomoci po válce, jak tomu bylo, že někteří se oháněli různými ověřenými listinami a podpisy, které měly stvrdit, což nebylo třeba pravdou, a drali se na místa, že byli partyzáni. Byla zde utvořena skupina mladých lidí, kteří by byli ochotní a také připravení, jestliže by to situace vyžadovala. Nemůže být známá organizace kvůli utajení, ale byla známá jediná osoba z nadřízené složky. Tou osobou byl pan Sitař z Velkého Meziříčí, s kterým udržoval spojení Jaroslav Vít, který skupinu v Hodově založil. Tuto skupinu tvořil On, Smejkal Ludvík, Nováček Alois, Mejzlík Josef, Kavalec Ladislav, Kavalec Karel, Kavalec Josef, Rouš Ladislav, Rouš Alois, Rohovský Emil, Krška Františeka a Dobrovolný František. Po osvobození jsme se teprve dozvěděli, že naše skupina patřila pod odbojovou skupinu – organizace generála Luže.
Úkoly skupiny: 1. nebýt alkoholiky, kvůli prozrazení
2. zbudovat bunkr na Vyšehradě u Rudíkovského nádraží
3. připravovat se na záškodnické akce
4. být připraveni na úschovu zásob a osob z kontrarozvědky
5. čekat na rozkaz v úkrytu a na shoz zbraní Když se schylovalo k povstání ve Velkém Meziříčí, byli jsme tam povolaní i my 6. 5. 1945. Když jsme se hlásili dle dispozice v budově gymnázia, bylo nám sděleno, abychom z nedostatku ubytování šli zpět domů s tím, že je ve městě stanné právo. Poslali jsme průzkum. Jaroslava Víta, Emila Rohovského a Mejzlíka Josefa. Bylo tomu tak u hotelu Mottl, ležel na zemi s připraveným kulometem německý voják a na stožáru městského osvětlení visel oběšený fašisty – p. Nováček. O barbarském řádění v Ovčírně jsme se dozvěděli cestou domů. Tam u řeky, kde povraždili rukojmí z radnice, padl i náš rodák z Hodova žijící ve Velkém Meziříčí Stanislav Mejzlík – zaměstnanec okresního výboru. Zbraně, na které jsme čekali u bunkru, nám nikdy shozeny nebyly. Po válce jsme žádné vyznamenání nedostali, ani podpisy jsme po nikom nežádali. V mnoha případech došlo k tomu, že někdo, kdo spolupracoval s Němci, a vůbec v odboji nebyl, ze známosti dostal potvrzení, a tak se stal „poválečným partyzánem“ se všemi výhodami z toho vzešlými.“ 22
Jak proběhlo osvobození Hodova, nám opět dokládá obecní kronika: „Německá armáda ustupující od Brna byla doslova hnána rudou armádou a byl slyšet hukot aut, tanků, vozů, děl, výbuchy min a granátů. 9. 5. 1945 v ranních hodinách přijel sám jeden tank, do vesnice, kde chvíli stál a potom se otočil a jel nazpět – byl to průzkumník. Asi za hodinu začaly jezdit trény, vozy, jízda, tanky a auta. To už byla ta německá armáda – poražena, kterou slovo Rus hnalo dopředu. Poslední jelo obojživelné auto, které zastavilo uprostřed vesnice – nemělo benzín. Tak to vojáci odtlačili za vesnici a zapálili. Nikdo venku nebyl a nechali je radši všichni utíkat, aby na vesnici nepadla zkáza. Jenom pan Jaša Stanislav z č. p. 48 stál venku před vraty a snad jen někdy rukou zamával a z náklaďáku, kde stáli vojáci, se jeden ohnul a hodil po něm kouřovou clonu, která začala velice účinkovat, krátká doba stačila k tomu, aby clona zadýmila výraznou část obce. Pan Jaša mohl dům převrátit – myslel si, že je to granát, a už víc nemával. Jeden tank zapadl na loučkách za vesnicí, a tak jej pancéřovou pěstí zapálili. Granáty v něm bouchaly a střepy létaly na celou vesnici. Nikdo nebyl zraněn ani usmrcen. Jen stoh slámy u „Smejkalovýho kříže“ od střepů chytnul a shořel. Po příchodu Rudé armády lid se osmělil a začal pochytávat v okolí roztroušené skupinky německých vojáků. Obec měla 26 zajatců (vězněných v hasičské zbrojnici) a ukořistila 52 pušek, tisíce nábojů a různý jiný válečný materiál.“ 23
Rodině Baratta-Dragono, které patřilo budišovské panství, byl po roce 1945 na základě Benešových dekretů veškerý majetek zkonfiskován. Majetek tohoto rodu byl v jednotlivých katastrech obcí převeden buď do státních, nebo obecních rukou.

Kontakt

Obecní úřad Hodov
675 04 Hodov 54
úterý (letní čas) 19:00 – 20:00
úterý (zimní čas) 18:00 – 19:00
starosta 774 409 001
ou.hodov@horacko.cz
IČO 00376850
datová schránka tfwaxb4

Facebook Hodováci

Počasí v Hodově

Radar bouřky