A.4 Sociální struktura obce a obživa obyvatelstva

Obyvatelé jakékoli obce nebyli děleni pouze na poddané a pány, neboť i poddaní byli dle majetkové držby složitě diferenciovaní do jednotlivých sociálních skupin. Už od dob založení Hodova nejpočetnější skupinu tvořili sedláci. Ti byli podle rozsahu své pozemkové držby nazýváni láníky (či celoláníky), půlláníky, čtvrtláníky atd. Velikost 1 celého lánu kolísala mezi 15–22 ha. Například v roce 1668 (viz příloha č. 2) bylo v Hodově 28 celoláníků a pouze 4 půlláníci (č. p. 14, 43, 44 a 45) a 1 chalupník (Hanzák). Sedláci byli vždy pevně spjati s půdou, neboť v drtivé většině byla jedinou obživou jich samých i jejich početných rodin. V podstatě až do 2. pol. 19., kdy došlo k zdokonalení a rozšíření mechanizace výroby (zakupování žentourů, mlátiček, secích strojů aj.), zavedení střídavého hospodaření a celkovému zefektivnění výroby, závisela jejich obživa na relativně primitivním způsobu hospodaření a malých hektarových výnosech plodin. Až do začátku pěstování brambor, ke kterému na našem území došlo až v 18. stol., nebyly výjimkou ani hladomory. Pokud tedy sedláci měli štěstí a vlastnili nějaké přebytky pěstovaných plodin, prodávali je mezi sebou či na trzích a mohli si tak citelně finančně přilepšit. Větší sedláci si mohli vylepšit své rozpočty i poskytnutím povozu jiným rolníkům či domkařům, kteří nevlastnili tažná zvířata.
O chovu zvířat, obzvláště těch tažných, máme přesné počty z roku 1920, kdy bylo v Hodově 54 koní, 397 hověz. dobytka, 178 vepřů a 60 koz. Alespoň jeden pár koní měla v roce 1936 č. p. 1, 3, 4, 5, 7, 8, 10, 11, 12, 14, 15, 16, 31, 34, 35, 36, 37, 38, 41, 44, 46, 47 a 48. Plemenného býka vlastnili v č. p. 37 a 36. Také díky zachovalé účetní knize známe inventář půllánu č. p. 44 z roku 1920, který je výborným dokladem toho, co tehdy sedláci pěstovali a jaké pro svoji obživu potřebovali hospodářské stroje.
Sedláci i přes své početné rodiny mnohdy nestačili sami na veškerou práci, kterou bylo nutné na gruntech vykonat, proto si najímali čeládku – pacholky, děvečky a služky. Ti pracovali za byt, stravu a někdy i za určitou dohodnutou odměnu. Bývali ubytovaní v jedné místnosti s dětmi, v síních, chodbách, senících či chlévech a jejich stravu tvořily hlavně obiloviny a později brambory, maso bylo pouze o svátcích. Odměňování čeledi se řídilo zažitými zvyklostmi, časté byly naturálie zejména v podobě oděvů. Striktně otázku odměňování čeledě upravoval Řád čelední z 2. 5. 1886, který však do podvědomí obyvatelstva pronikal jen pozvolna.
Na velkých gruntech jsme se mohli setkat s tzv. podruhy. Ti byli bezzemky, kteří po jistou dobu pracovali na gruntě sedláků, ale nedostávali na rozdíl od čeládky žádný plat. Podruzi bydleli většinou i po několik generací u sedláka ve vyhrazené chalupě, která sestávala z jedné místnosti a pár malých hospodářských budov (často tímto místem býval uvolněný tzv. výměnek, o kterém bude více zmíněno níže). Za práci u sedláka dostával jisté podíly ze zemědělské produkce. O přijetí do podružství byl velký zájem, neboť nejenže zabezpečoval podruhově rodině živobytí, ale před rokem 1848 byl důležitou institucí i pro mladé muže, kteří neměli vlastní chalupy. Ti se totiž nesměli ženit.
S touto sociální skupinou jsou úzce spjati i domkaři, kteří vlastnili pouze domek a byli buď podruhy, nebo jejich obživou bylo řemeslo. Na tomto místě zmiňme jména několika řemeslníků, kteří v Hodově působili:
„Obecní kovář Václav Klusáček působil v Hodově v č. 49 v letech 1857–1869. Dalším kovářem byl Zahradník František (č. p. 65), který s tímto řemeslem začal někdy před rokem 1880 a skončil po roce 1900. Dalším kovářem, který s řemeslem započal někdy ve stejné době jako Zahradník, byl Klusáček Jan (č. p. 77). A konečně asi nejznámějším kovářským rodem v obci byla rodina Vrbova (č. p. 72). Gothard Vrba začal s živností v roce 1899 a poté ji předal synovi Antonínu Vrbovi, který po roce 1953 musel pracovat v JZD. Podílel se na opravě vstupní brány budišovského kostela, vytvořil bránu do dílen JZD v Hodově a nejedna rodina měla (někde dokonce ještě mají) plot na předzahrádce právě od tohoto muže. Jeho bývalá kovárna i s částí původního vybavení stále stojí, ale tomuto řemeslu se již v obci nikdo nevěnuje.
Zejda Václav (č. p. 61) začal s obuvnickým řemeslem před rokem 1857 a skončil po roce 1880. Jeho příbuzný Zejda Jan (č. p. 43) začal s řemeslem před rokem 1890 a skončil asi v roce 1922. Zejda Josef, který koupil č. p. 49, provozoval toto řemeslo při polním hospodářství před rokem 1910 a před 2. sv. válkou ho ukončil. Dalším obuvníkem byl Švec František (č. p. 12), který ho provozoval kolem roku 1890. Po roce 1900 se tomuto řemeslu věnovali: Švec František (č. p. 39) v letech 1928–1933, ve třicátých letech Klusáček a Klapal, Kudrna Karel (č. p. 56) v letech 1928–1948.
Dámské krejčovství vykonávala Mrňová Josefa (č. p. 8) v letech 1923–1939. Krejčími byli: Kudláček František (č. p. 70) v letech 1926–1937, Hort Alois (č. p. 83) v letech 1934–1951, Jeřábek František (č. p. 91) v letech 1936–1951 a Zejdová Anežka (č. p. 49), která se mu věnovala kolem roku 1938.
Kolářství se v obci věnovali: Jakub Marek (č. p. 69), který s ním začal před rokem 1869, rod ho provozoval až do roku 1925, a Josef Bartuněk (č. p. 77) v letech 1907–1950.
Stolařem v Hodově byl Svoboda (č. p. 75) vykonávající řemeslo 1899–1929, kdy převzal živnost jeho syn František Svoboda, specializující se na nábytek, s živností musel skončit až v roce 1953. Dalšími stolaři byli: Šula Jakub (č. p. 63), vykonávající řemeslo v letech 1910–1943, a Bednář Karel (č. p. 89), který jej vykonával 1928 – 1936.
Kameníkem v obci byl Strnad František (č. p. 11) okolo roku 1890.
Tesaři byli v Hodově následující: Jan Pospíšil (č. p. 60) okolo roku 1869, Nováček (č. p. 67) od 1924 do padesátých let, ve třicátých letech Švec a Klusáček.
V č. p. 9 začali v roce 1931 bratři Alois a Josef Chybovi s autodopravou. Brzy se však odstěhovali do Křižanova, kde s touto živností museli po 2. sv. válce přestat.
Václav Kotačka v č. p. 20 vyráběl v letech 1921 – 1940 cementové křidlice.“ 45
V obci taktéž bývaly obchody – v č. p. 11 (u Šulů), v č. p. 37 (u Prušů) ve 20. letech, v č. p. 30 (u Rybníčků) ve 30. letech a v č. p. 43 (u Večeřů) před 2. sv. válkou. Trafiku ve 40. letech měl Zahradník Jan v č. 19 a Šula Jan v č. 63, který taktéž v tomto čísle měl hospodu.
Ke vší úplnosti zmíníme jmenný seznam z roku 1936 taktéž s uvedenými živnostmi (příloha č. 8).
O včelařích v obci nemáme bohužel moc zmínek, ale víme, že v obci rozhodně bývali, o čemž svědčí i několik chátrajících starých včelínů. Z obecní kroniky víme, že roku 1983 bylo v obci 11 včelařů, majících dohromady 60 včelstev, v roce 1986 stejný počet s 83 včelstvy a v roce 1995 10 včelařů s 95 včelstvy. V současné době tato činnost neslouží k obživě, ale už pouze jako koníček v několika číslech popisných.
Zmiňme ještě institut výměnkářský, neboť výměnkáři a výměnkářky byli taktéž důležitou vrstvou v sociální skladbě obce. Dříve neexistovalo žádné státní sociální zabezpečení, proto se staří lidé museli zaopatřit nějakým způsobem sami. Výměnkářem se většinou stal odstupující hospodář či hospodyně, kteří předali grunt buď svým potomkům, nebo také častým prodejem cizím sedlákům. Odstupující hospodáři ve smlouvách s novým hospodářem mysleli na vše. Můžeme se zde dočíst o garanci přístupu do sklepů, k latríně, o jasně stanovených naturálních a peněžních dávkách od nového hospodáře aj. Výměnkáři měli na sedlákově pozemku vlastní domek – tzv. výměnek. Některé výměnkářské chaloupky se zachovaly i do dnešních dnů, ale většina podlehla v naší obci pozdějším přestavbám.
Obyvatelé Hodova si stejně tak jako v jiných obcích pro lepší orientaci pojmenovávali okolí obce různými názvy. Tak jak přibývaly obdělávané oblasti, můžeme pozorovat nárůst názvů tratí. V katastrální mapě Hodova (1773–1783) jsou uvedeny tratě: „na Záhumenicích menších, na Záhumenicích větších, na Nivách, za Žlebem, na Rovinách, za Hejlovým, na Zahradách, Paseka, Horká, Vitoslavská, na Vyšohradce, Kozénky, Záhumenice, Malé hatě, v Obecníku, Vize, Sečky, v Předních dálkách, Dolina, na Rolích, pod Robačky, Padělky, na Skačinkách, Dolní Žlebce.“ Později přibyly tratě: „na Vodavkách, v Teputech, v Lopatách aj.“ Většina názvů tratí přetrvala dodnes.
Kapitolu o živobytí našich předků zakončeme výpovědí pamětnice, paní Šoukalové z Budišova, která byla sepsána před 2. sv. válkou. Její výpověď je zároveň i dokladem rázovité mluvy zdejšího kraje: „Šókalova babička přišla skát přízovy niti, abe z nich bela silnější jedna nit. Sedí u přeslice, šlape pravó nohó stále stejně, pravidelně, jakobe jí k tomu dával nekdo takt, přaslica vrčí si při tom klidně, jak najedené kocór, a babička – šátek na černéch ješče vlasech – chvilama hodí po vás svéma černéma vočima – te voči před nějakém tém půlstoletím mosele na mílo daleko srce každýho mládenca zapalovat, jako sám – nedopoščé milé Pánbůh! – hrom – anebo beste v nich mohli utopit – jak bele hluboky. A bábička teda při tom vekládá:
A ba, juž to néni ani hezky, jak so stará! Det sem tak stará nigdá, jakživo nebévala, jak so teď! Milá bracho, dež se ti posadí vosumdesátka za krk, to už ale máš co noset! Ach ano!
Slóžila sem vod svéch vosumnácti let v Náramči – tam sem se take narodila – u moc hodnyho hospodářa. Voba beli moc hodní lidi. Srdce be beli s každém rozdělili. Jak už to bévá na dědině, je tam všecko decke spřízněny, a tak se říká každýmu „stréčko“ nebo „tetěnko“, ať už je z přízně vopravdo, nebo néni. Tak me také nejinak než „stréčko“ a „tetěnko“! A všici sme se nadřeli vod jara do zime a zase znova, den za dnem a dlóho do noci a časně z rána. Pět let sem u nich slóžila a za to dobo měli čtyry pasačke. Pasačka – ta nosila dříví do kochyně, vodo, ale to sem mosela e já pomoct, dež toho belo víc potřeba pro dům e pro dobytek. Ale tenkrát nebele pumpe, jako ničkum só všade. Voda se tahala ze studně v potynkách hákem. A za sucha nebévalo ani ve studňách vode, třebaže u dědine je pět velkéch rybníků. Podstránské, Gbel, Gbeláček, Klenek a Jáša. To se potom vzala léta, jelo se s ńó do rebníka, nabralo se do ní vode, a tak se dvě až tři léte velile do studně, abe bela voda blíž. Nemoce že be mohle z toho bét? – Ani nevím!
A s trávó? To bela také větší práca, než je dnes! To se vzala veliká plachta – trávnica, srp, nosívala sem e staré žlico, abech verépla nějaké mlíč nebo tak neco, a plachta mosela bét napěchovaná, abe to stálo za to. Ani mně pod ňó vidět nebelo, dež sem šla dom. A při domě belo pořád práce dost a dost.
Na podzim, dež se vebrale jablóška s polí, spravil se dobetek, přinesle sme do kochyně s pude přaslice a přidlo se denodeně cely večere a dlóho do nocí. Abe práce oběvalo, vstávale sme nekde e ve tři hodine ráno. Abesme nezaspale, lehle sme se vokolo stola na lavice – e tetěnka, jako hospodyň – si tam ustlala a ráno ve 3 juž se zasi přidlo dál. Večír seděli s nama také mužští, dělali lóčovy třiske, zpívalo se.
A přidlo se až do jara. Teprve koncem března se přestalo, jak se říká:
Matička boží – přeslička složí …
A ve dne celó zimo se moselo mlátit. Cepama se mlátilo. Kdepak přišla první mlátička se žentórem! A bela drahá. Trvalo to, než si jo nekdo kópil! A cepama sme mlátívali tři, čtyři – jen dež se mlátilo žito, bévalo nás pět. To mosela e tetěnka, třebaže měla maly dítě. Zabalila je do plíne, ovázala na záda – a hajde do stodole!
A řezaňka? Dneska, dež je na ňo řezačka, je to lehký! Ale tenkrát se řezala kosó. Sláma se cpala do truhlice, stréček do ní slámu vtlačoval a já s pacholkem tahala za pobřislo koso. Stréček hned poznal, jestli nekdo polevuje si v práci a hned na něho volal: „Tahé, tahé – ať to jde, ať to jde“! A belo hodně řezání pro 16 kósků dobetka!
Z podzima za večerů začalo také draní peří. To se sešli ženský e mošsky a děti vod sósedů na dračke. Dež se sedralo v jednom domě, šlo se na voplátko do druhýho a tak dál. A dětim se vekládale pohádke a zpívalo se také při tom.
A dež přišel do dědine verglař a zůstal na noc, to sme se decke otrhle vod přidla a hajdy do hospode, kde nám mosel hrát. Me tancovale a belo veselo. Běžele sme, jak sme bele. Jen dřeváke sme nechale před dveřima, a tancovale jen tak v punčochách. Šak sme se jich také neco navespravovale! A bele betelny, vlněny – žádny nejaky – pabučinke. Ale e tak bele furtunfurt diravy. Šak von stréček hubovával: „To je dívka jedna! Plátno to bode scit, ale abe přidla – to de réši tancovat !“ Ale bévalo to jen nekdá.
Jináč sme se nocima necórale, Bůh ví, kade. Šak tetěnka věděla, že se na mně může spolehnót, věděla, že dvůr je decke zamčené e kulňa – a já na to všecko bela take moc opatrná!
No, měli mě rádi a já je. Službe sem měla 16 zlatéch a dostala sem k tomu 6 loket plátna kódelnýho, 4 lokte pačesnyho, 2 lokte tenkého. To kódelny plátno belo na podolke, strožoke, pytle, ale k podolkum se odělale z tenkyho plátna rukáve a bela z toho hned e mužská košila. Potom sem dostala žitny pohrabke – te na šátek na hlavo, pohrabke vovesny na zástěrko, pytel jablek mně zasázeli – belo z něho 8 – 9 pytlů, to mně stréček zavezl – se svéma – do Třebíče na rynk, prodale se tam – a zase sem měla z toho peníze. Take sem dostávala funt másla – ten stál tenkrát 25 grécarů, 1 litr mlíka, to belo za 6 grécarů, půl kope vajec, a take sem dostala čtvrtko „pšeničnyho špicování“. Belo to moc dobrý! Maminka to doma přesila, z móke bele moc dobry koláče, a co zůstalo na sitko – dalo se kravě…
No tak. A není to dnes všecko jako nějaká – pohádka? Pohádka z našich mladéch let?“46